Jmenuji se Martina Staňková a moje cesta k umění byla docela dlouhá a kostrbatá. Malířskou aktivitu jsem vykazovala sice už od druhého stupně základní školy, pak na gymnáziu, ale vůbec mě nenapadlo uvažovat o studiu na umělecké vysoké škole. V rodině jsme žádného malíře neměli, zato mi všichni radili, ať jdu studovat pedagogiku, že mi to jde s dětmi. Šla jsem studovat na FF UK obor pedagogika, ale již brzy jsem cítila, že to není ono. Pak se přidala tragická událost v mé rodině (zemřela mi máma) a já studium v posledním ročníku nedokončila. Mezitím jsem malovala, pracovala v kavárně, hrála kočovné divadlo, dělala výpravu a kostýmy pro absolventské představení DAMU Tracyho tygr, realizovala jednu vlastní výstavu, a také pracovala v probační službě. No a pak jsem se seznámila se svým mužem a dala přednost tomu vytvořit si rodinné zázemí a mít děti. Vždy jsem si přála mít tři, což se mi splnilo. Byla jsem s nimi dlouho doma a brzy zjistila, že asi nebudu ten typ, kterému tohle bude stačit. Stále jsem cítila velký potenciál, ale vůbec jsem netušila, kam s ním. Rozhodla jsem se tomu přijít na kloub a zabývat se tím v osobní terapii. Až tam jsem začala rozumět víc sama sobě, vážit si svého talentu i sebe a doma malovala čím dál víc. Hlavně jsem přišla na to, že tvorba je pro mě zdroj štěstí a spokojenosti, samozřejmě i pochybností, ale nikdy není nic zadarmo. Po nějaké době jsem cítila, že potřebuji jít dál, že mi chybí společenství kolegů, a že toužím po vzdělávání v oboru malby a umění. Přihlásila jsem se na AVU, kam mě nevzali a já to strašně obrečela. Chtěla jsem vzdělávání v té nejlepší kvalitě, co teď budu dělat? Kamarádka mi poradila Scholastiku, a já se během pár dnů stala studentkou u Roberta Šalandy v ateliéru malby na Scholastice. Tam jsem strávila tři roky a byla to skvělá volba. R. Šalanda mě navedl na myšlenku zkusit ještě jednou přijímačky na uměleckou VŠ. Přihlásila jsem se na Umprum a dostala se. Byla jsem štěstím bez sebe. Ve 42 letech jsem začala studovat u Jiřího Davida. Studium jsem si pak ještě zpestřila roční stáží na AVU v ateliéru Jiřího Skrepla.

Jsem tvrdohlavá, mám smysl pro humor a má umělecká tvorba bývá velmi často barevná, divoká. Ale myslím, že obsahuje také radost a vtip.

Je to různé. Většinou ve mně začne rezonovat nějaké téma nebo přemýšlení o způsobu malby. Někdy mě zaujme transakční analýza, jindy má dětská touha stát se cestovatelkou, jindy rokoko či holandská květinová zátiší.

Ten moment je doufám přede mnou… ale co mě těší, je to, že se každý rok objeví nové nabídky výstav.

Mnoho. Záleží, která mu sedne… může být umělec aktivista, nebo ten, co přináší krásu, humor nebo myšlenky… zkrátka, co mu je vlastní..

V poslední době rokoko.

Mám ráda to od Jiřího Kovandy – Čekám, až mi někdo zavolá.

S Mary Pickford bych si zahrála v němém filmu nebo s Josephinou Baker tančila v kabaretu….

Umění je práce jako každá jiná.