Pokud mluvíme o opravdových začátcích, jako malá jsem kreslila v noci tužkou po zdech. Rodiče to pak vyřešili tím, že mi za postel napínali dlouhou roli papíru na dřevěnou konstrukci. Pak jsem ale kreslit přestala, asi i proto, že jsem vyrůstala v rodině, kde bylo umění dost prožívané a vedle své talentované sestřenky a strejdy, který je malíř a restaurátor, jsem si připadala nedokonalá. Navíc jsem musela prozkoumat spousty věcí. Radši jsem pak šla studovat fotografii na FAMU. K malbě jsem si našla cestu až později. Vystudovala jsem AVU, zásadní pro mě bylo setkání s profesorem Vladimírem Kokoliou, ale pak i určitá odvaha, kterou jsem našla zase v ateliéru Vladimíra Skrepla.

Chce se mi říct, že to bych nechala na divácích nebo na kurátorech, ale je to trochu pohodlné… Maluju obrazy, ve kterých momentálně zkoumám především vlastní vizuální paměť a symboly, co mám v podvědomí, ale také barvy a jejich působení. Snažím se, aby vyvolávaly emoce a zároveň nabízely možnost zkoumání – co cítím já jako divák, když se na ně dívám, do jakých vzpomínek mě přenesou. Jsou asi hodně o klidu, otevírání cesty k sobě.

Dlouhou dobu to byla především příroda a krajina, často teď ale pracuji i s osobními archetypy a tvary věcí, které mám spojené s domovem, takže by se dalo říct, že v podstatě ze všeho. A inspirací je i samotné malování, chování pigmentů a působení barev. Samozřejmě musíte vědět, co chcete udělat, ale zároveň musíte respektovat i vytváření a proměny obrazu Je to vždy proces, v němž se prolíná záměr a autenticita obrazu jako takového. Malba pro mě musí být živá.

Mám radost, že jsem měla výstavu třeba v Alšově jihočeské galerii, těším se na letošní výstavy, snad se uskuteční – mrzí mě, že některé, na které jsem se těšila, se loni konaly v takové ořezané podobě, ať už skupinová výstava pro Industru, nebo třeba projekt pro Multimediálny priestor pre súčasnú kultúru Nástupište 1-12. Místo site specific projektu pak šlo o výstavu obrazů, kterou jsem ani neviděla a byla ráda, že se pak na jaře podařilo dostat obrazy ze zamčeného Slovenska do zamčeného Česka… A pokud bych nemluvila o kariérním úspěchu, ale zajímavých momentech, asi odlévání a zlacení rány po blesku ve stromě na sympoziu, které pořádala Galerie Klatovy Klenová. Vlastně celkově práce tam, byl to skvělý čas. Sympozia jsou dobrou příležitostí vybočit z toho, co člověk dělá v ateliéru.

Takovou, jakou chce. Každý umělec či umělkyně je primárně člověk a je už jen na něm, jestli se snaží zachránit či změnit svět, nebo mu to je jedno. Samozřejmě, umění dnes zajímá omezenou skupinu lidí, takže pokud bych to brala obecně, spíš jen inspiruje a obohacuje ty, co chodí na výstavy a sledují umění. Umění ale může předávat sdělení, která mají přesah z naší každodennosti a která nesdělíte jinak, než právě obrazem či jiným uměleckým dílem. Ať už jde o věci, které souvisí s bytostností člověka, nebo vnímáním krásy jako takové. Jen k tomu musí být divák otevřený.

Umění, které se mi líbí, je hodně, sleduju, co se děje. Ale při práci je třeba tyhle vlivy odfiltrovat, nemalovat jako někdo jiný. Hudba mě asi neinspiruje. Je pro mě zásadní, od dětství jsem hrála na klavír a zpívala, hraju na violoncello, ale není to tak, že bych si z ní brala třeba emoce nebo nějakou strukturu. Občas si říkám, že to je spíš naopak – při malování se dostávám do stavu většího soustředění a citlivosti, co mi napomáhá i lépe slyšet hudbu, jako jsou různé koncerty pro cello nebo poslední dobou třeba Bohuslav Martinů. Ale nejlépe se mi teď maluje, když poslouchám Katarzii a Ghostpoeta.

Malby a akvarely Georgie O‘Keefe, Der Krieg od Otto Dixe, což mě přivádí na Isenheimský oltář a dále na Třeboňský Oltář. Videa Billa Violy, práce Marka Rothka, Ophelie od Millaise, malby Petera Doiga, díla Miloše Šejna… dalo by se toho vyjmenovat strašně moc a je to na první pohled nesourodý mix.

Procházet se s Monetem po jeho zahradě a mluvit s ním o květinách. A pak pozorovat, jak se na ně sám dívá, když maluje. Nebo jen tak mlčet s Georgií O‘Keefe. Dívat se, jak si staří mistři připravují barvy. Ale možná bych nemusela do historie a stačilo by mi povídat si o malbě s Gerhardem Richterem.

Nebát se. Zkoušet všechno, co jim přijde zajímavé, zkoumat to – hlavně dokud jsou na škole. A prostě pracovat.